Na pokraji

13. srpna 2018 v 12:11 | Irei |  Povídky
Šla jsem po chodníku a vítr mi cuchal mé zlaté vlasy. Mohla jsem jet do školy autobuse, jenže dnes jsem se chtěla projít. Kvůli tomu jsem musela vstávat brzo ráno, ale to mi nevadilo. Potřebovala jsem si pročistit hlavu ještě před tím, než vejdu do třídy, kde vládne hluk a chaos.

V té době mi život ovládaly tyto dvě věci. Blížil se konec školního roku a já si musela vybrat střední. Jenže jakou? A rodiče taky moc nepomáhali. Jejich hádky se stávaly čím dál tím častější.
Stále potopená v mysli jsem přecházela silnici. Slyšela jsem křik a skřípání brzdy.
Náraz, bolest, tma.
Pomalu jsem otevřela oči. Stála jsem vedle auta, ze kterého vyskočila nějaká vyšilující žena. Padla na kolena před auto.
Ze zvědavosti jsem se šla podívat, co se stalo. Zalapala jsem po dechu. Pod autem ležela dívka, která se mi až děsivě podobala. Měla stejné vlasy i obličej, zavřené oči a rozseklou hlavu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem to opravdu já.
Něco slizkého mi obmotalo nohy. Pohlédla jsem dolů. Pode mnou byla černá kaluž, ze které se po mně natahovaly ruce. Vykřikla jsem. Snažila jsem se dostat se sevření dvou rukou, ale objevily se další a další, které mě také chytily. Pomalu mě začaly stáhovat do té kaluže temnoty. Pokusila jsem se osvobodit, jenže nic nepomohlo.
Ocitla jsem se v temnotě. Zdálo se mi, že se vznáším.
Kolem mě kroužily obrázky. Zobrazovaly různé vzpomínky z mého života. Začala jsem klesat dolů.
Přistála jsem nohama na zemi. Předemnou stály dvoje dveře - bílé a hnědé. Nejdříve jsem přišla k hnědým a zvědavě k nim přiložila ucho. Byly ledové. Naslouchala jsem.
"...prostě tam skočila. J-já...nemohla jsem to stihnout."
"Zavolejte sanitku!"
Rychle jsem se odtrhala. Připadalo mi to děsivé.
Přešla jsem k bílým dveřím a opět přiložila na ně ucho. Tentokrát byly teplé.
Smích. Slyšela jsem krásný smích. Jakoby tam byla nějaká oslava. A hudba.
Pomalu a nechtěně jsem se oddálila. Už jsem chtěla vzít za kliku, abych je mohla otevřít, jenže mi něco došlo.
Dřevěné dveře vedly do života. Ano, možná to zní divně, ale je to tak. Ty hlasy mluvily o mně.
Pohlédla jsem na ně, pak na ty přede mnou.
I když by bylo jednodušší jít do nebe...
Ušklíbnu se. Odjakživa miluju výzvy.
Vykročila jsem k dřevěným dveřím. Když tu jsem zaslechla hrozivé kvílení. Otočila jsem se. Za mnou byly ohyzdné karikatury.
"S náma ti bude líp."
"Nechoď!"
"Pojď!"
Překřikovaly se a začaly se po mně sápat.
Rozeběhla jsem se. Snažily se mě chytit, občas se jim to povedlo, ale já se vždy vytrhla.
Konečně jsem se dostala k hnědým dveřím, otevřela je. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, padala jsem do jámy, která měla na svém dně světlo.
Otevřela jsem oči. Sice jsem viděla rozmazaně a hučelo mi v uších, ale i tak jsem poznala, že jsem v sanitce. Dalším znamením, že žiju, byla bolest, kterou jsem cítila.
Je zajímavé, jak si člověk začne vážit života, když o něj málem přijde.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Psycho Vampire Psycho Vampire | E-mail | Web | 21. srpna 2018 v 19:30 | Reagovat

Já si prošla smrtí a ne jednou a i tak chci být spíše mrtvá než živá

2 Meyri Salywely Meyri Salywely | Web | 11. září 2018 v 13:00 | Reagovat

Moc hezké

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama