Maska

5. srpna 2018 v 14:51 | Irei |  Povídky
Zdravím všachny tvory.
Tuto povídku jsem kdysi poslala do jedné soutěže, když jsem ještě psala na svůj starý blog. Doufám, že se Vám bude líbit.
Přeji krásné čtení.


Stojím na mostě a koukám se do řeky pod ním. Mé rudé vlasy mi vlají ve větru, na sobě mám černé šaty. Přemýšlím, zda si mám sundat tu odpornou masku, kterou nosíme všichni.
Vzpomínám na svého přítele, který si jí sundal. Nevydržel ty urážky...spáchal sebevraždu. Stejně tak má kamardáka. A má rodina? Ta se chová jako všichni ostatní - skrývají to, čím opravdu jsou. Jejich pravá tvář je i pro mě tajemstvím.
Jsem rozhodnuta...
Otočím se směrem k davu, posadím se na zabradlí. Strhnu si masku a zahodím jí, přičemž celý svět spatří mou pravou tvář. Mé pravé já.
Všichni na mě pohlédnou. Jejich tváře, nebo spíše přetvářky, zdobí zhnusený výraz. Slyším, jak si o mně šeptají nehezké věci.
Je mi to jedno...
Zavřu oči. Zakloním se, pustím se zábradlí. Padám do ledové vody. Konečně budu volná. Konečně budu sama sebou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 S. K. Holešová S. K. Holešová | E-mail | Web | 6. srpna 2018 v 14:21 | Reagovat

Nádherné, smutné ale pravdivé. Lidé umí být krutí a vím že když mi bylo okolo 12 až 15 tak jsem každý den uvažovala nad tím zda se vzdám a nebo budu bojovat... Nakonec jsem poznala ale člověka kterej mi pomohl a vychoval mě v někoho jak to jen nazvat ? Lepšího ? Jemu vděčím za svůj život :-)

2 Psycho Vampire Psycho Vampire | Web | 7. srpna 2018 v 18:46 | Reagovat

Hodně zajímavý příběh smutný ale pravdivý avšak mé pravé podoby se lidé bojí to už tak bývá když tak jen tak ti zčernají oči a jdeš po nich ale nemají srát to co serou mě a to jsem dost silná bytost

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama