Nemocnice - 2

19. července 2018 v 22:30 | Irei |  Na kapitoly
"Vidíte, jak se to tu rozpadá." Komentoval Dáda do kamery. "Oj, kluci? Slyšeli jste tu povídačku?"

"O tom jak lidi, co se nedali vyléčit, tak sloužili k pokusům na léky?" Ujistil jsem ho, že ano.
"Co?!" Patrik jí zřejmě neslyšel.
"Dokonce i k horším věcem." Přidal Daniel. "Myslíte, že tady najdem kostru člověka, kterému odoperovali končetiny?"
"Dost!" Nejspíš jsme Páťu vylekali.
"Sim tě. To se nestane." Ujistil ho Daniel. Bohužel, než si stihl chudák Patrik oddechnout, tak pokračoval: "S našim štěstím potkáme ducha, kterému zašili pusu, aby zjistili-"
"Dádo, dost!" Zarazil jsem ho.
"Snad se taky nebojíš, Mirečku?" Utahoval si z nás.
"Ne. Jen je to nechutné."
"Ty a tvůj slabý žaludek." Protočil očima Daniel.
"Díky." Šeptl Páťa, který tušil pravý důvod toho, proč jsem ho zastavil.
"Popojedem, ne?" I když jsem poplácal po zádech jen Patrika, tak otázka byla mířena na oba.
"Jasně. Ale kam? Nahoru po schodech? Dolů?" Optal se Daniel.
"Do sklepa." Pokrčil jsem rameny.
"J-já bych radši šel nahoru." Namítl Patrik.
"Tak co teď?" Chvíli natáčel mě, pak Páťu a zas mě. "Hoši...tohle není stream, tím pádem nám nemůžou poradit diváci...budete se muset rozhodnout~" Poslední slovo zazpíval.
Koukl jsem na něj otráveně. To, jak kmital kamerou mezi mnou a Páťou, mě nějakým způsobem rozčilovalo. "Můžeš toho nechat?"
"Nechat čeho?" Provokativně vyplázl jazyk.
"Co kámen, nůžky?" Navrhl Patrik, my dva jsme po něm hodili nechápavý pohled. "Aby jsme se rozhodli. Kdo vyhraje, vybírá."
"Ok." Souhlasil jsem.
Kývli jsme na sebe a najednou zpustili: "Kámen, nůžky, papír..."

Vyhrál jsem. Scházeli jsme po schodech dolů.
"Sakra! Měl jsem si vzít baterku." Zanadával jsem.
"Mám dvě." Ozval se za mnou Páťa.
"Proč?" Chtěl vědět Dáda přede mnou. Před tím, než jsme našli schody mířící dolů, dožadoval se toho, aby šel jako první kvůli 'skvělým záběrům'.
"To je snad fuk. Davaj." Nastavil jsem ruku.
"Však počkej. Jí vytáhnu. Dádo, ty nechceš?" Za vteřinku jsem cítil tíhu baterky na své ruce. Hned jsem jí rozsvítil.
"Není třeba. Mám kameru s nočním viděním. Proto miluju narozky."

Konečně jsme sešli poslední schod. I tady to bylo na rozpadnutí...'překvapivě'.
"Tak kudy? Doprava, nebooo doprava?" Zavtipkoval Patrik.
"Tohle střihnu." Oznámil Daniel.
"Ale to jak kňourám..."
"Jdu doprava." Rozhodil rukama.
"Kdo bude poslední v první místnosti, stráví tady noc." Zvolal Daniel a všichni jsme se rozeběhli k prvním dveřím nalevo. Divil jsem se, dokonce i do dnes, že vydržely tři puberťáky, co se jimi snažli najednou prorvat.
"První!" Vykřikli jsme, když jsme se všichni svalili na zem.
"Blbej nápad." Zhodnotil Dáda.
"Ne! Vážně?" Pravil jsem sarkasticky, když jsem se zvedal.
"Ty vole! Zírejte na to!" Žasl Páťa. A měl důvod. Podle náčiní, které tam z néznámého důvodu pořád bylo, jsme se nacházeli v operačním sále.
"Nezapomeň natáčet." Připomněl jsem Dádovi. Šel jsem k operačnímu lůžku. "Wow! Tady to museli zavřít těsně po operaci." Ukázal jsem na skvrny na lůžku.
"Nebo to tu nečistili." Přiklusal ke mně Daniel s kamerou.
"Tím padem to tu mněla hygiena zavřít."
"Nebo to čistili jen tam nahoře a tady prováděli ty pokusy."
"Oh kámo!" Zamračil se Patrik.
"Klid. Hej není tamto vozík s nástroji?"

Následovalo procházení všech místností, přičemž jsme vyzkoušeli nějaké nástroje, co se v nich nacházeli. Nějaké místnosti byli zamčené.
"Já se chci podívat dovnitř!" Cloumal klikou Dáda.
"A prý kdo je tu jak malej." Sledoval ho pobaveně Páťa.
"Chce to páčidlo." Ignoroval ho.
"Když mi zaplatíš, otevřu je." Založil jsem si ruce.
Šáhl si do kapsy a cpal mi do ruky dvě stovky. "Dělej!"
"Pro video všechno?" Vzal jsem si je. Páťovi jsem dal baterku, poodešel jsem, rozeběhl jsem se a ramenem vrazil do dveří. "Au!" Vykřikl jsem, když jsem i spolu s dveřmi spadl na podlahu.
"Ha! Mám tě na kameře!" Zaradoval se Daniel. "Vandal Mirek...co nám k tomu řekneš?"
"Tak chtěl jsem pomoc kámošovi a....ty prachy za to stály." Oba dva jsme se zasmáli. Postavil jsem se.
"Fakt dospělé." Zkritizoval Patrik. "Hej! Neslyšíte-"
V místnosti, kde jsem se nácházel jen já, začal praskat strop. Jen tak tak jsem z ní unikl, než na mě spadla taková tíha betonu, že otřásla s celou nemocnicí.
"Teď si nikdo nemůže stěžovat, že jsem něco zničil."
Zase jsme se pustili do prohledávání. Občas jsme museli dveře otevřít násilím a sem tam na nás popadalo pár kousků stropu.

"Tak to jsou poslední." Zafuněl jsem. Tyhle dveře mi dali zabrat. Bohužel místnost byla jako jediná prázdná.
"Hm..." Dáda zamířil kameru na sebe. Začal ukončovat video. Slíbil, že za určitý počet laiků budeme pokračovat. Pak jí vypnul a schoval.
"Takže se de dom?" Zeptal jsem se.
"Nop. Doprozkoumáme to, abychom se ve videu vyhli podobným místnostem."
"Nech mě hádat...rozdělíme se?"
"To snad ne!" Nesouhlasil Páťa.
"Klid." Daniel se pustil do přemlouvání. Opět se mu podařilo dosáhnout svého. Takže jsme šli na horu a rozdělili se.

Jak jsem prohledával, tak mi několikrát hrozilo, že propadnu dírou v podlaze. Byl jsem ve třetím patře, takže věřím, že když jsem narazil na díru, která vedle až do přízemí, tak by to nebyl příjemný pád. Všechny místnosti byli pokoje pro pacienty. Trošku mě znepokojilo to, že na některých postelích byla pouta.
Najednou jsem zaslechl podivný zvuk vycházející z jednoho pokoje. Ten zvuk se podobal...ani nevím čemu. Bylo to něco mezi vrčením a chrochtáním.
Už jsem šahal po klice, když tu mi zazvonil mobil. Přísahal bych, že jsem vyskočil jeden metr vysoko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama